Narozena 11. 3. 1953, je v čele Progresivní demokratické strany, je nejdéle sloužící ženou v Dáil Éireann (irská poslanecká sněmovna), v letech 1997-2004 byla ministryní pro podnikání, obchod a zaměstnání. Nyní je ministryní pro zdravotnictví a děti. Do České republiky přijela promluvit si o zkušenostech s reformou s naším ministrem zdravotnictví, Tomášem Julínkem.

Ví se o vás, že s politikou jste začala poměrně záhy...

Už když jsem byla studentkou, zajímaly mě sociální problémy. Proto jsem vstoupila do politické strany a stala se členkou dalších organizací. Hrozně mě bavilo diskutovat a už na univerzitě jsem se stala členkou debatního týmu. V roce 1977, kdy jsem promovala, si mě premiér Irska, který má pravomoc dosadit 11 lidí do Senátu, zvolil jako jednu z těchto jedenácti osob. Jednak jsem se stala dost známou a jednak strana právě hledala novou krev; byla to doba, kdy mladí lidé a ženy vstupovali do politiky.

Na univerzitě jste byla vůbec prvním ženským auditorem... existují v Irské politice nějaké kvóty pro umístění žen v politické reprezentaci?

Ne, ty nemáme. V kabinetu jsou z patnácti politiků tři ženy. A mimochodem, všechny se jmenují Mary. I naše prezidentka se jmenuje Mary. Někdo nedávno napsal knihu s názvem Něco na té Mary je...

V politice se tedy pohybujete již čtvrtou dekádu. Těžký resort zdravotnictví jste si v roce 2004 sama vybrala. Co vás k tomu přimělo?

Jsem hodně zainteresována v přetváření a reformování, vylepšování. Naše vláda utratí čtvrtinu celého rozpočtu právě na zdravotnictví. V tomto resortu je zaměstnána třetina všech lidí zaměstnaných ve veřejné sféře, takže mi bylo jasné, že je to velký kolos. Ale uvědomovala jsem si, že mé představy o vedení zdravotnictví by mohly funkčnost systému zlepšit.

Po třech letech již máte dílčí výsledky. S čím jste spokojena a co ještě plánujete vylepšit?

Měli jsme systém tzv. Healthportů, v celé zemi jich bylo jedenáct a byly zodpovědné za výkon zdravotní péče. Skutečně nepracovaly efektivně - s 4,3 milionů občanů nemá smysl provozovat jedenáct organizací - podle mě bylo nutné se s tímto vypořádat na národní úrovni, vždyť celé Irsko má počet obyvatel jen jako některá světová velkoměsta!

Jak byste Healthporty přiblížila lidem, kteří o nich nikdy neslyšeli?

Vezměte si například region hlavního města, Dublinu. Jen v této oblasti byly čtyři organizace, které poskytovaly služby praktických lékařů a služby nemocnice. Lidé, kteří měly toto Healthporty na starosti, byli kombinací politiků (kteří byli voleni místními orgány), ale tito lidé v radách byli také voleni také doktory či sestrami a volit je mohlo i ministerstvo zdravotnictví. Takže jedna taková rada právě v Dublinu měla padesát lidí - skoro takový malý parlament. Irská vláda následně přerozdělovala rozpočet těmto organizacím. Nebylo to moc efektivní, panovala tam vysoká míra byrokracie a navíc jednotlivé Healthporty volili jinou strategii při pokrytí občanů zdravotní péčí. Také se stávalo, že lidé z jiných částí země přicházeli za péčí do velkých nemocnic, které pak museli platit za jejich péči. Je to jako by Češi jezdili do francouzských nemocnic.

Takže Healthportům odzvonilo?

Ano, je po nich. V jejich radách pracovalo 273 lidí. Byl to kontroverzní projekt, a vlastně stále je. Stále se najdou lidé, kteří by upřednostnili systém Healthportů. Samozřejmě vyvstaly nové problémy, je to největší problém transformace, kterou jsme ve veřejném sektoru kdy v Irsku provedli.

Co je dále potřeba změnit?

Třeba způsob práce zdravotnického personálu. V současné době vyjednáváme s doktory, sestrami či zubaři o tom, jak pracují a jakým způsobem je jim za jejich služby placeno. Hodně pacientů chodí do nemocnic jen kvůli diagnostice nebo s léčbou chronického onemocnění, proto bychom rádi přesunuli hodně péče do komunitních nemocnic, jež by poskytovali primární péči. Další změnou, kterou bych ráda prosadila, je způsob profesní regulace. Chtěla bych, aby všechny zdravotnické profese musely udržovat svoji kvalifikaci, podle mě není správné, že jednou získáte titul a po celý zbytek života se nemusíte o nic starat, dál se vzdělávat nebo se rekvalifikovat.

Je tohle plán, kvůli kterému jste si vysloužila kritiku Organizace Irských sester (OIS)?

Abych byla upřímná, kritizuje mě kde kdo. Když reformujete, pochval moc neslyšíte. Ale to, o čem mluvíte je asi má neúčast na jejich výroční konferenci v roce 2006, kdy jsem jela na jinou vědeckou konfereci do Kanady, kde jsem účast přislíbila dříve. Tehdy byly sestry velmi rozzlobené. OIS mě kritizuje i pro jiné věci, jsme například ve sporu ohledně peněz za počet odpracovaných hodin.

Reforma ale třeba právě sestrám přinesla nové pravomoci.

To je pravda, minulý rok jsem prosadila změnu legislativy, která umožňuje sestrám předepisovat léky. Sesterská péče celkově zaznamenala posun - od výučního k univerzitnímu modelu; v tuto chvíli nám 200 sester studuje čtyřletý program, díky kterému získají mnohem vyšší vzdělání než dříve. Takže ano, sestry v určitých oblastech péče mohou předepisovat léky, k tomu ale musejí být patřičně vyškoleny. Mohou například také objednávat rentgenové snímky, pacient tedy nemusí čekat na rozhodnutí doktora. Je mnohem efektivnější, když se doktor podívá až na hotový snímek a rozhodne, čemu je třeba věnovat další pozornost.

Sestry v Irsku představují 35% zdravotnického personálu, vy sama se pyšníte nejvyšším poměrem sester na jednoho pacienta v zemích OECD. Máte personálu dostatek?

Když se zeptáte konkrétních lidí, nikdy nebudou mít personálu dostatek. My chceme hlavně změnit roli sester, chceme vzdělané sestry, které mohou provádět náročnější úkony. V nemocnicích pracuje šest tisíc doktorů. Dva tisíce pracují jako starší konzultanti (tzv. senior consultant) a zbytek jsou tzv. junioři. Chceme ten poměr obrátit. Změny jsou na cestě. Doktoři budou muset pracovat v klinických týmech spíše než jako jednotliví zaměstnanci. Týmy budou mít své vedoucí, což přinese větší zodpovědnost a lepší funkčnost. A konzultanti se budou se pacientům muset věnovat sedm dní v týdnu, jejich pracovní den bude delší.

A co se týče přístupu ke zdravotní péči na základě různých pojištění?

Musí existovat jen jeden seznam, který bude určovat pořadí pacientů na základě jejich potřeb, a ne na základě zdravotního pojištění nebo schopnosti platit. Více jak polovina naší populace má soukromé zdravotní pojištění a existuje předpoklad, že pokud máte privátní pojištění, ze kterého má doktor procenta, dostanete přednost ve výkonu zdravotní péče. To ale není fér a musí se to změnit.

Jak v Irsku funguje systém zdravotního pojištění?

Každý má právo na zdravotní péči buď zdarma nebo za nízký poplatek v případě potřeby takové péče (cca 200 Eur za rok). Třetina populace, tj. lidé s nejnižšími příjmy a také rodiny s dětmi, má zdravotní kartu (tzv. medical card), se kterou získávají bezplatný přístup ke svému praktickému lékaři. Mají zdarma léky a pohotovost. Zbytek obyvatelstva musí něco zaplatit. Za návštěvu pohotovosti 65 Eur, za návštěvu praktického lékaře něco mezi 50-60 Eury, pokud jdou do nemocnice, přijde je to na maximálně 200 Eur za rok. Za léky platí prvních 90 Eur za měsíc a vláda zaplatí zbytek. Zdravotnictví jako takové je financováno z daní.

Irsko má také poměrně velký počet lékařského personálu ze zahraničí. Zaznamenává vaše země odliv irského personálu do zahraničí - třeba kvůli platům?

Máme doktory z některých evropských zemí a Austrálie. A co se týče platů, irští doktoři a sestry jsou relativně nejlépe placeni ze všech zemí OECD, a to dokonce podle parity kupní síly. Pokud se zeptáte irského doktora, asi vám řekne něco jiného, ale nezávislá čísla potvrzují, co jsem vám řekla. Profesionálům se vede dobře v každé rozvinuté zemi, ať už dělají cokoliv.

Jaký je váš názor na kouření?

Osobně nejsem kuřák. Irsko byla první země po New Yorku, která zakázala kouření na pracovištích, a s výsledkem jsem spokojena. Máme Radu pro tabák, která vede lidi k životu bez kouření. Víme, že polovina kuřáků umře právě na následky kouření. Bohužel, mladší lidé se stávají náruživými kuřáky, v poslední době nám hodně stoupá procento mladých kouřících dívek, a to nás trápí. Imigranti jsou další podobnou skupinou.

Měli by se kuřáci více finančně podílet na zdravotní péči?

O tom se nyní hodně diskutuje po celém světě. Já spíše rozlišuji lidi, kteří mají problém se závislostí. Hodně peněz investujeme do preventivních vyšetření pro zjištění rakovinotvorného bujení. Chci, aby např. vyšetření rakoviny prsu bylo každé dva roky zdarma přístupné každé ženě nad 50 let. Právě představujeme program pro vyšetření některých druhů rakoviny, v dohledné době se zaměříme na rakovinu tlustého střeva. Stejně se chci postavit k problému kouření a alkoholu (alkoholismus nám v Irsku rapidně stoupá). Nejsem si ale jistá, jestli větší finanční zátěž pro samotné pacienty je řešením, důležitější je asi poradenství a vzdělávání. Kouření a alkoholismus je problém nevzdělaných a chudých lidí.